„Jak lze tedy dosáhnout toho, aby se lidé mohli anarchisticky organizovat, aniž by se stali anarchisty, aniž by vstoupili do anarchistických skupin, aniž by si lidé uvědomili, že akceptují anarchistický koncept? Protože, když někoho oslovím a řeknu „poslouchej, musíme zaútočit, to je anarchistický koncept“, chlap odpoví „Nemám zájem. Souhlasím s tebou v útoku, ale nemám zájem vědět, zda je útok anarchistický koncept nebo ne.“ Pokud s někým mluvím o útoku založeném na konfliktnosti, musím mu zmínit všechno o permanentním konfliktu. Musím mu říct, že neexistují žádné deadline. Nejsou momenty, kdy může být spokojen s tím, co bylo provedeno a boj tím skončil. Existuje boj, který pokračuje v čase, aniž by se zastavil.
„Permanetní konfliktnost, to je anarchistický koncept” a ten chlap mi říká: „Pro mě to nic neznamená, že je to anarchistický koncept. Líbí se mi nápad, chci to udělat.” Tady nejde o nečinné tlachání. Je to něco důležitého, protože přicházíme k pojmu organizace lidí anarchistickým způsobem, aniž by si uvědomili, že se nachází v procesu organizování anarchistickým způsobem. Protože kdybychom budovali politickou stranu, to znamená, pokud budeme mluvit s lidmi, abychom byli pochopeni, potřebovali bychom používat symbolický jazyk. Používat velmi nápadné letáky, symboly; nebo jinak použitelné nápady. V prvním případě budujeme stranu, a nezáleží na tom, zda velkou či malou, nebo anarchistickou nebo něco jiného. Je to pořád strana. Ve druhém případě budujeme spontánní organizaci.“