Monthly Archives: October 2022

Vyjádření lidí ze střední Evropy k válce na Ukrajině (říjen 2022)

LIDOVÉ PŘÍSLOVÍ:

Ve válce stát poskytuje děla, bohatí voly a chudí své syny. Když válka skončí, stát si vezme děla, bohatí své voly a chudí počítají hroby.

Anarchistické a antimilitaristické projekty i jednotlivci z regionů střední Evropy tímto chtějí vyjádřit stanovisko k probíhající válce na Ukrajině. Zároveň chceme reagovat na chybné interpretace našich pozic, reprodukované jinými kolektivy a jednotlivci.

Vždy jsme zastávali internacionalistické, antimilitaristické a protistátní postoje. To, že se jich nevzdáváme během války, není dogmatismus ani krátkozraké uctívání abstraktních principů. Je to strategická volba, kterou chceme předejít dalším zbytečným válečným obětem. Zároveň to považujeme za vhodný způsob, jak se i nadále organizovat a oslabovat neblahý vliv státních struktur na naše životy.

Nepřidáváme se na žádnou z válčících stran v této válce a nepodporujeme válečnou mobilizaci. Mrzí nás, že někteří toto stanovisko interpretují, jako by šlo o odmítání odporu proti putinovskému imperialismu a odepření podpory masakrovanému ukrajinskému obyvatelstvu. Černobílé nahlížení rozlišuje jen dva póly: Buďto válčit spolu s ukrajinskou armádou proti ruské armádě, nebo neválčit a obětovat ukrajinskou populaci ve vyhlazovací válce. Hnusí se nám takto zjednodušující vnímání mnohem složitější reality.

Prohlašujeme, že se odmítáme zapojit do války, ve které různé státy bojují za přerozdělení “postsovětského prostoru”. Tím ale není tvrzeno, že odmítáme odporovat agresivnímu ruskému impériu ani, že nechceme zabránit masakru ukrajinské populace. Myslíme si však, že odpor i podpora by měly probíhat na jiném terénu a jinými prostředky než prostřednictvím konvenčního válčení.

Domníváme se, že konvenční válka vedená armádami nepřispívá k porážce imperialismu, ale pouze k tomu, že některé imperialistické frakce triumfují, zatímco jiné jsou oslabeny případně pohlceny vítězi. A je to pracující třída, kdo u toho nejvíce trpí. Dále se domníváme, že válečná mobilizace nevede k záchraně ostřelované populace, ale nárůstu obětí na všech stranách válečné vřavy. Dlouhotrvající válka se již dostala do fáze, kdy se ani jedna z válčících stran výrazně nepostupuje ke svým cílům, zatímco počet mrtvých a raněných dále výrazně roste. Neúčastnit se války a nepodporovat militaristické výzvy, to je naše volba beroucí v úvahu lidské životy, které válka ohrožuje a ničí. Proto nepodporujeme válečnou mobilizaci, ale oproti tomu podporujeme rozmanité aktivity sabotující další pokračování války.

Válečná propaganda tvrdí, že jde o válku mezi demokracií a diktaturou. Ve skutečnosti jde o válku několika imperiálních mocností o přerozdělení postsovětského prostoru a jeho zdrojů. O válku, ve které se různé buržoazní frakce perou o kořist a verbují do tohoto souboje ovládané obyvatelstvo. Imperiální zájmy různých aktérů v této válce jsou v každém případě zájmy kapitalistické třídy, která je někde prosazuje diktátorskými, jinde demokratickými prostředky. Tak jako tak jde jen o různé tváře kapitalistického uspořádání. My nehodláme proti jedné kapitalisté formě bojovat obhajobou jiné kapitalistické formy, tak jako se to děje v případě lidí vstupujících do ukrajinských armádních jednotek.

Nepřehlížíme rozdíly mezi životními podmínkami v demokracii oproti těm v diktatuře. Jenže nasazovat vlastní životy ve válce za parlamentní demokracii je příliš velká oběť, vzhledem k možnému výsledku. Ať už jsou výhody života v demokratické zemi jakékoli, nepřevažují nad nevýhodami války. Nesouhlasíme s tvrzením, že má smysl podporovat válku za liberální demokracii, protože ta poskytuje větší prostor pro sebeorganizaci než diktatura. Smysl má bojovat proti kapitalistické demokracii i diktatuře současně, ale zcela jinak, než v militarizovaném konfliktu řízeném státními armádami.

Tendence stavět se v meziimperialistické válce na stranu parlamentní demokracie se velice podobá perspektivám státotvorné levice, která se nás snaží přesvědčit o potřebě “přechodného období” ve smyslu dobytí politické státní moci, jako prvního stupně na cestě k plnému osvobození. Jenže ona neexistuje žádná postupná cesta “přes parlamentní demokracii ke svobodě” ani cesta “přes vládu dělnického státu k beztřídní společnosti”. Skutečné společenské osvobození projevuje ke kapitalistickým demokraciím stejné nesmiřitelné nepřátelství jako ke kapitalistickým diktaturám. Neznamená to vzdát se boje za krátkodobé cíle jako jsou například lepší platové podmínky, zastavení represivních zákonů nebo ochrana obyvatelstva před bombardováním. Znamená to bojovat za takové cíle jako autonomní sebeorganizovaná síla, nikoli jako spojenci jednoho státu v opozici proti státu jinému. Bojujeme-li dnes na pracovištích, na ulicích a v sousedství za bezprostřední uspokojení našich potřeb, děje se to prostředky, které odpovídají našim cílům. Mezi takové nelze zahrnout konvenční válku, která vždy sleduje především cíle té či oné části vládnoucí třídy na úkor našich potřeb a zájmů.

Žijeme v takzvaných demokratických zemích mnoho let, ale nevidíme výraznější tendenci k organizovanému boji ze strany neprivilegované třídy. Aktivita je dlouhodobě v útlumu navzdory všem demokracií zaručeným “občanským právům”, které by údajně měly poskytovat ohromné organizační příležitosti. Zatímco diktatury krotí obyvatelstvo hrubou represí, násilím a zastrašováním, demokracie má jemnější, ale o to víc sofistikované způsoby. Důsledky jsou podobné. V obou případech bývá výsledkem krotká, kapitalistickým plánům podřízená masa.

V globálním kontextu se míra sebeorganizace v jednotlivých regionech různí. Vysvětlením těchto rozdílů nemůže být jednoduše jen různá forma vlády. Existují totiž diktatury, ve kterých probíhají zuřivé třídní boje, stejně jako existují liberální demokracie, kde boj stagnuje nebo klesá. Rozhodující proto tedy není forma, kterou stát vládne obyvatelstvu. Umírat ve válce za jednu z takových forem je tragická chyba vedoucí k milionovým obětem na životech. My takovou volbu odmítáme! Bojujeme proti kapitalistickým diktaturám stejně jako proti kapitalistickým demokraciím. Proto podporujeme dezertéry na obou stranách válečné linie. Proto podporujeme partnerky mužů, které fyzicky brání doručování povolávacích rozkazů. Proto podporujeme sítě schovávající dezertéry i ty, kteří odmítli narukovat. Proto vítáme sabotáže vojenské infrastruktury. Proto podporujeme emigraci z válečné zóny a zajišťování bezpečného života jinde. Proto podporujeme průmyslové akce pracující třídy, které problematizují zásobování válečné mašinerie. Proto vítáme sbratřování vojáků všech zapojených armád. Proto vítáme, když vojáci obracejí zbraně proti svým důstojníkům, “vlastní” vládě a buržoazii.

Býváme křivě obviňováni z toho, že prý nenasloucháme lidem v místě válečné fronty. Tvrdí se, že vytváříme své závěry bez kontaktu s jejich realitou, zájmy, potřebami, tužbami a názory. Ve skutečnosti jim však nasloucháme, a to právě tehdy, když mapujeme zmíněné projevy protiválečného vzdoru a propojujeme se s jejich aktéry. Tyto projevy prokazatelně existují. Ti, kteří se ve válce staví na stranu ukrajinské armády a státu, však mají příliš napilno při šíření válečné propagandy, než aby si jich mohli povšimnout. A pokud si jich výjimečně všímají, bagatelizují je, přehlušují militaristickými provoláními nebo od nich odvádí pozornost k jiným oblastem.

Skutečností je, že válkou postižené regiony neobývá pouze populace, která se přidává na tu či onu válčící stranu. Ti, co nás obviňují z nedostatečného naslouchání, jsou často těmi samými, kteří pomáhají vytvářet iluzi jednotného hlasu – totiž představu, že celá ukrajinská populace podporuje válečnou mobilizaci. Odmítáme tuto povrchní válečnou propagandu, která jistý výsek z celkové reality prezentuje jako jedinou a kompletní realitu. V ukrajinském regionu operují armádní jednotky i dezertéři, válečníci i sabotéři války, vojáci i partyzáni, podporovatelé války i její odpůrci. Je nutné vidět tento různorodý celek, analyzovat ho, pečlivě si vybírat koho a jak podporovat nebo komu podporu odepřít. Činíme tak nikoli z důvodu zachování abstraktní ideologické čistoty, ale z důvodů hledání strategie přežití a organizace života na jiných než kapitalistických základech.

Snažíme se naslouchat, co největšímu množství lidí postižených válkou v ukrajinském a ruském regionu. Jenže naslouchání nelze zaměňovat s nekritickou podporou všech kroků, které tito lidé činí. A tak zatímco nasloucháme mnoha, podporujeme jen někoho. Není v tom žádný pocit kulturní ani politické nadřazenosti. Je to projev třídní solidarity, která se zhmotňuje v podpoře všech, kteří se staví na stranu společných zájmů pracující třídy. Je to projev třídního boje, který se rozchází s každým, kdo válčí za zájmy té či oné části buržoazie a nezáleží na tom, zda to dělá pod praporem nacionalismu, demokratismu, socialismu nebo anarchismu.

Máme dost řečí o sebeurčení, které jen mají zdůvodnit kroky rozcházející se se zájmy pracující třídy. Situace v ukrajinském regionu ukazuje, že si lidé mohou v rámci svého sebeurčení volit velice odporné cíle. Pojem sebeurčení často bývá jiným výrazem pro vlastenectví, nacionalismus a loajalitu ke státnímu zřízení. Takové projevy nebudeme podporovat i kdyby si je zvolila naprostá většina obyvatelstva, protože v éře globalizace, vždy nacionalistická a státotvorná politika v jednom regionu negativně ovlivňuje také životní podmínky v jiných částech světa. Odmítáme nacionalismy rozdělovat na útočné a osvobozenecké, stejně jako vidět v jednom státu imperiálního agresora a v jiném nevinnou oběť, za kterou je potřeba se postavit a umírat ve válce. Nacionalismus je součást každé státní formace. A i když se může projevovat různými způsoby od těch umírněných až po otevřeně agresivní, nikdy nemůže být spojencem emancipačních snah. Z těchto důvodů podporujeme mezi ukrajinským obyvatelstvem především ty tendence, které nestojí na nacionalistických základech a projevují se spíše nepřátelským postojem k probíhající válce než aktivní účastí v ní. Takové tendence je někdy těžké vidět pod nánosem válečné propagandy. My se však tohoto těžkého úkolu nemíníme vzdát. Kde nalézáme příležitosti, tam podporujeme především:

– sbližování obyvatelstva všech zemí za účelem maření válečného úsilí;

– aktivity, které podkopávají morálku vojenských jednotek a tím také snižují míru zbytečného vraždění;

– stávky, blokády, protesty, sabotáže a další aktivity, které podvracejí základnu válečné mašinérie;

– přijímání všech běženců a poskytnutí nezbytné pomoci;

– dezerci řadových vojáků z armád na všech stranách konfliktu;

– odmítání plnit rozkazy armádních velitelů a státních byrokratů;

– organizování struktur individuální a kolektivní obrany nepodléhající moci států;

– shromažďování zdrojů a jejich užití proti autoritě armádních důstojníků, politiků i dalších manažerů války;

– snahy přeměnit současnou meziimperiální válku v boj za globální společenství bez tříd, kapitalismu a států.

  • PROHLÁŠENÍ PODEPISUJÍ NÁSLEDUJÍCÍ INICIATIVY A JEDNOTLIVCI:

Ostravská anarchistická federace (Česko)
Historický spolek Zádruha (Česko)
Kronika odporu (Česko)
Anarchisticka skupina AlterNativE (Slovensko)
Nakladatelství Subverze (Česko)
Anarchistická buňka Čierna Brigáda (Slovensko)

Vladimír Hronec (Bučovice)
Jakub Spilka (Pardubice)
Martin Hodek (Krupka)
Petr W. (Mladá Boleslav)
Tomáš Nágl (Praha)
Krulf (Praha)
Kateřina Vaňková (Ústí nad Labem)
Anna Čmelda (Praha)
Partyzán (Praha)
Medvěd Krkonošský (Praha)
Eliška Lang (Berlín)
Filip Rusina (Frýdek-Místek)
Matěj (Plzeň)
Matouš Svoboda (Ostrava)
Jan Tleskač (Jihlava)
Punkveruska (Čelákovice)

  • TEXT JE OTEVŘEN PRO DALŠÍ PODPISY KOLEKTIVŮ A JEDNOTLIVCŮ!