„Když slyším lidi říkat „Máme plán na lepší svět“, ve smyslu budoucnosti, zajímalo by mě, jestli zvažují tu pravděpodobnou možnost, že ten svět nikdy neuvidí. A pokud mluví za ostatní, jak to politici dělají, chci vědět, kdo skutečně zažije tento lepší svět. Je toto „plán na lepší svět“ – předurčený model pro budoucnost lidí, se kterými architekti nemají žádné vztahové spojení?
Já nemám žádnou touhu navrhovat a prosazovat z dálky předem konstruovaný model žití s lidmi. Jak pro sebe očekávám tady a teď, každý, kdo existuje mimo můj vlastní život, má nárok na vlastní individuální působení.
Pro mě je tento zasraný svět, ve kterém v současnosti existuji, jediný svět, který uvidím. Nemám iluze stárnutí a cestování po vysokých školách, kvůli přednesu projevů o anarchii. Ani jezdění vlaky ve věku 80 let, přilepení k televizi v domově důchodců nebo skládání puzzle. Pravděpodobně zemřu v mládí a neuvidím „lepší svět“ ani masové povstání, které by nezaložilo další autoritářský režim místo současného. Myslím, že někteří by řekli, že je to „beznaděj“ často spojená s nihilismem. Pro mě je to ale realistické hodnocení světa, ve kterém v současné době žiji.“
