Je to již nějaká doba, co anarchistická formace Angry brigade ve svém komuniké prohlásila: „Začali jsme se bránit a v této válce zvítězí organizovaná pracující třída pomocí bomb.“ Nezůstalo pouze u slov. Bomb se odpálilo dost a došlo i k jiným násilným akcím. Proč tyto události připomínat po tolika letech? Protože mají s touto dobou společného více, než by se mohlo zdát.
Zaprvé, praxe Angry brigade připoměla důležité otázky ohledně role ozbrojeného boje, na které je třeba odpovídat i dnes. Jaké odpovědi jsou vhodné, to musí vyplynout z diskuzí a rozborů, které s boji pojí nejen teorie, ale hlavně praxe. A praxe Angry brigade se jeví jako dobrý podklad pro tento úkol.
Zadruhé, i v dnešní době násilí revolučních minorit a jednotlivců zůstává nepochopeno dokonce i těmi, kteří se hlásí k tradicím revolučního hnutí. Připomenutí minulých pohledů možná může prospět pochopení těch dnešních.
Jak píše Jean Weir v úvodu, „Angry Brigade stála tváří v tvář nejen třídnímu nepříteli se všemi jeho represivními nástroji, ale také tuposti a nepochopení – pokud ne rovnou odsouzení – ze strany organizované levice.“ S podobnou tupostí a nepochopením dnes dochází k odsudkům Sítě revolučních buněk (SRB) a těch, kteří jsou souzeni, protože policie tvrdí, že SRB podporovali a propagovali. Nejde o to nekriticky uctívat, ale nebránit se diskuzi a propracování seriózních analýz místo běžného odsuzování a distancování.
V době vydání této publikace jsou pro údajnou podporu a propagaci SRB v kauze Fénix 2 souzeni čtyři anarchisté a jeden environmentalista. Konkrétně: Martin Ignačák, Lukáš Borl, Lukáš Novák, Petr Sova a Tomáš Zelený. Tento výtisk jim je věnován jako projev solidarity. To proto, aby bylo jasné, že ne každý je ochotný soutěžit s vládnoucí třídou a masmédii v intenzitě odsudků protivládních rebelů. Není nutné souhlasit se vším, co bylo vyjádřeno slovy a činy, aby hněv směřoval proti státu nikoli proti těm, které stíhá.
V 
Čím dál více lidí si začíná uvědomovat, že se svět dostal do ekologické krize, která může v důsledku vést až k zániku lidské existence na planetě Zemi. Je skvělé, že se mnozí probouzí z apatického spánku a hledají cesty jak z toho stavu ven. Samo to však nestačí k tomu, aby se situace změnila. Vidět problémy, totiž ještě nutně neznamená, znát i cesty vedoucí k řešení. A tak můžeme být svědky mnoha environmentálních iniciativ, které si to mašírují do slepých ulic, ale tváří se jakoby směřovaly k odvrácení krize.
Francouzský originál tohoto textu vyšel v roce 2005 v druhém čísle časopisu Meeting a je reakcí na 
„Když slyším lidi říkat „Máme plán na lepší svět“, ve smyslu budoucnosti, zajímalo by mě, jestli zvažují tu pravděpodobnou možnost, že ten svět nikdy neuvidí. A pokud mluví za ostatní, jak to politici dělají, chci vědět, kdo skutečně zažije tento lepší svět. Je toto „plán na lepší svět“ – předurčený model pro budoucnost lidí, se kterými architekti nemají žádné vztahové spojení?
Pro mě je tento zasraný svět, ve kterém v současnosti existuji, jediný svět, který uvidím. Nemám iluze stárnutí a cestování po vysokých školách, kvůli přednesu projevů o anarchii. Ani jezdění vlaky ve věku 80 let, přilepení k televizi v domově důchodců nebo skládání puzzle. Pravděpodobně zemřu v mládí a neuvidím „lepší svět“ ani masové povstání, které by nezaložilo další autoritářský režim místo současného. Myslím, že někteří by řekli, že je to „beznaděj“ často spojená s nihilismem. Pro mě je to ale realistické hodnocení světa, ve kterém v současné době žiji.“
Obsah této publikace je překladem textu publikovaného anarcho-komunistickou skupinou Barikád Kollektíva, která působila především na území Maďarska. Text je staršího data a sepsaný v jiné části světa. Při jeho čtení je však zjevné, že jeho sdělení sedí i na to, co se odehrává v současnosti na území Česka a jinde.
Během prosince 2008 si anti-sexistky stěžovaly na sexistické chování našich soudruhů a mládeže v ulicích. Zazněl tam slogan „Fízlové, děvky, vraždíte děti!“ To otevřelo diskusi, v níž ženské skupiny podílející se na prosincovém povstání, prostřednictvím plakátů a komuniké, vyjádřili názor, že je mezi anarchisty mnoho sexistů a hnutí jako celek má se sexismem problém. Členky řeckých anarchistických kolektivů spravujících anarchistické prostory se začaly bavit o tom, co je sexismus, co se dá nazvat anti-sexismem a jak se dá proti sexismu efektivně bojovat. Tato debata byla více méně přerývaným dialogem odehrávajícím se na obsazených univerzitách a ve chvílích klidu, kdy jsme rozdýchávali plíce popálené slzným plynem a mnuli si oči na barikádách.