Čím dál více lidí si začíná uvědomovat, že se svět dostal do ekologické krize, která může v důsledku vést až k zániku lidské existence na planetě Zemi. Je skvělé, že se mnozí probouzí z apatického spánku a hledají cesty jak z toho stavu ven. Samo to však nestačí k tomu, aby se situace změnila. Vidět problémy, totiž ještě nutně neznamená, znát i cesty vedoucí k řešení. A tak můžeme být svědky mnoha environmentálních iniciativ, které si to mašírují do slepých ulic, ale tváří se jakoby směřovaly k odvrácení krize.
Nezřídka jde o reakční hnutí, která problémy nahlíží optikou střední třídy. Ta si chce zachovat svá privilegia, proto se raději uchyluje k moralistickému apelu na změnu individuálních konzumních zvyků, než aby rozvíjela praktickou kritiku kapitalistických vztahů. Takové lidi pak můžeme vidět, jak chudé obyvatele poučují o tom, že by si měli kupovat předražené bioprodukty z „férového obchodu“, ale sami nechtějí aktivně odporovat korporacím a vládám, které ekosystémy plundrují v ohromném rozsahu.
Někteří z těch, kteří si vytyčili za cíl blokovat provoz těch nejdestruktivnějších sektorů průmyslu – jako je třeba uhelná energetika – zase zapomínají, že tržní logika kapitalismu povede k ekologické nerovnováze dokonce i tehdy, když fosilní paliva nahradí jiné alternativy. Jako by snad ani nechtěli vidět, že udržitelnost není pouhou otázkou volby technologických nástrojů a zdrojů, ale také toho v jakých sociálních, produkčních a politických vztazích jich je užíváno.
Jiné iniciativy zase apelují na politiky a podnikatele, aby zachránili tento svět, jako by to snad nebyli právě oni, kdo se nejvíce podílí na jeho destrukci. Jiní pak inklinují k mizantropii a potrhlým návrhům na extrémní redukci populace, aniž by pochopili, že stávající systém díky svému principu „růst nebo zemřít“, vždy bude produkovat ekologické krize, bez ohledu na to kolik lidí bude planetu obývat.
Ukazuje se, že samotná masová mobilizace proti ekologické krizi nestačí k jejímu rozřešení. Mnozí totiž mají zalíbení v návrzích, které nepřinášejí řešení, nebo prosazují to, co je samo součástí problému – různé varianty zeleného kapitalismu či primitivismu a jiné nebezpečné potrhlosti. Proto vychází tento sborník textů rozdělený do třech svazků, který se snaží přispět k překonání ohromného ideologického zmatku, kterým jsou prostoupena environmentální hnutí. Texty možná nepřinášejí nic, co by již nebylo předtím řečeno. Jenže, dokud se situace výrazně nezmění, bude nezbytné znovu a znovu opakovat, že dostat se z ekologické krize, znamená jít cestou boje proti státům a kapitalistickému systému.
Tato publikace je zamýšlena jako materiál pro diskuzi. Sdílej jí a diskutuj o ní. Můžeš také napsat svůj názor nakladatelství Subverze. Bude ti odpovězeno.
Francouzský originál tohoto textu vyšel v roce 2005 v druhém čísle časopisu Meeting a je reakcí na 
„Když slyším lidi říkat „Máme plán na lepší svět“, ve smyslu budoucnosti, zajímalo by mě, jestli zvažují tu pravděpodobnou možnost, že ten svět nikdy neuvidí. A pokud mluví za ostatní, jak to politici dělají, chci vědět, kdo skutečně zažije tento lepší svět. Je toto „plán na lepší svět“ – předurčený model pro budoucnost lidí, se kterými architekti nemají žádné vztahové spojení?
Pro mě je tento zasraný svět, ve kterém v současnosti existuji, jediný svět, který uvidím. Nemám iluze stárnutí a cestování po vysokých školách, kvůli přednesu projevů o anarchii. Ani jezdění vlaky ve věku 80 let, přilepení k televizi v domově důchodců nebo skládání puzzle. Pravděpodobně zemřu v mládí a neuvidím „lepší svět“ ani masové povstání, které by nezaložilo další autoritářský režim místo současného. Myslím, že někteří by řekli, že je to „beznaděj“ často spojená s nihilismem. Pro mě je to ale realistické hodnocení světa, ve kterém v současné době žiji.“
Obsah této publikace je překladem textu publikovaného anarcho-komunistickou skupinou Barikád Kollektíva, která působila především na území Maďarska. Text je staršího data a sepsaný v jiné části světa. Při jeho čtení je však zjevné, že jeho sdělení sedí i na to, co se odehrává v současnosti na území Česka a jinde.
Během prosince 2008 si anti-sexistky stěžovaly na sexistické chování našich soudruhů a mládeže v ulicích. Zazněl tam slogan „Fízlové, děvky, vraždíte děti!“ To otevřelo diskusi, v níž ženské skupiny podílející se na prosincovém povstání, prostřednictvím plakátů a komuniké, vyjádřili názor, že je mezi anarchisty mnoho sexistů a hnutí jako celek má se sexismem problém. Členky řeckých anarchistických kolektivů spravujících anarchistické prostory se začaly bavit o tom, co je sexismus, co se dá nazvat anti-sexismem a jak se dá proti sexismu efektivně bojovat. Tato debata byla více méně přerývaným dialogem odehrávajícím se na obsazených univerzitách a ve chvílích klidu, kdy jsme rozdýchávali plíce popálené slzným plynem a mnuli si oči na barikádách.